A máme zde pokračování…věřím, že mi pauzu prominete.
Ale kde začít? čím pokračovat?
Témat je tolik a vybrat si v těchto energiích vůbec není snadné.
Začnu tedy tématem – Tetování.
Když mi bylo asi 14let, tak jako spousta z vás (mladší ročníky prominou), jsme se koukali na seriály a já si oblíbila Beverly Hills. Pamatujete na Valerii? Každý měl svého hrdinu, že? A já měla ji…občas jsem ji fandila a občas mi vadila a vlastně jsem nevěděla proč. Teď už vím, každý je nám v životě zrcadlem a projektuje nám naše klady i zápory (ale to tě fakt v dětství nenapadne)…byla to rebelka, byla prostě jiná, odlišná a to já v sobě potlačovala. A teď mě bude zajímat i názor mé maminky, až tohle bude číst a co by nám k tomu řekla? (už se zase musím smát…ano, tolik jsem toho kolem měla na terapiích, že o tom bude jiná kapitola) Všimli jste si, že měla na zádech tetování? Já ano a to byl ten impuls, najednou jsem věděla, že to chci.
Nějakou tu dobu už jsem jako teaneger chodila na nedělní odpolední diskotéky a později jsem si už v 17letech jako tanečnice i přivydělávala. Tenktát se ještě nikdo jen tak neprojevoval. A v malých městech už vůbec ne. Když jsem v době svého projevování se, jako tanečnice, jsem poznala Romana, vyhazovače z diskotéky. Vzal mě sebou jednou na tetování. Už nějaké měl, byl i kousek starší a znal tatéra Boba ze Zlína. (Ano, každý si přece pamatuje jméno svého prvního tatéra, nebo ne?) V listopadu na můj svátek tomu bylo 30let. Chtěla jsem přesně to tetování co měla Valerie, ale doteď slyším, že to je blbost kopírovat a ať si vyberu támhle z katalogu. Není ani divu, že stále názor nekopírovat dodržuji, ať už jde o mě, či o jiné lidi. Námět byl sice podobný, ale nakonec jsem měla dost potetovanou lopatku (tady koukni na mou fotku s prvním tetováním, rok poté 1999). Věděla jsem, že to musím doma utajit, protože názor maminky byl nesouhlasný a docela dlouho se to dařilo. Jako tanečnice jsem byla populární a oblíbená a dost mi tím stouplo sebevědomí. Tetování mi dávalo sílu být více sama sebou. Jezdila jsem po okolí na diskotéky tancovat a fakt jsem byla ve svém živlu. Navíc jsem se dostala k učení dětí v kroužcích na DDM. Tanec byl prostě mou láskou. Ale to dusno doma, tam nic takového schvalováno nebylo, to vždy mé sebevědomí zarazilo na bod mrazu. Ale v té době se stala velmi zajímavá událost v mém životě.
Jednoho rána k nám – na pevnou linku – zavolali, že jsem se dostala do užšího výběru do soutěže Miss 2000 a pojedu na casting. A to byl šok pro všechny. Už si nevzpomínám proč jsem se nechala fotit tenkrát v roce 1999, ale fotky tehdejší přítel nakonec vzal a poslal na adresu z televize. Tenkrát navíc hned po dalších nepovedených vánocích, po veliké hádce s mámou, jsem se odstěhovala, byť jen na vedlejší sídliště. Začal tím vlastně rok 2000 a následovalo spoustu let velkých změn a cestování. Byla jsem tenkrát přesně na začátku 3.dekády svého života a to pod vlivem 7.ky Vozu, o tom ale jindy…teď zpět k tehdejší cestě. Následoval casting, ani nevím už kde to bylo a já s tetováním, přece není možné, abych postoupila…ale ve skrytu duše, které děvče by si to nepřálo. A tak se stalo (možná už to byly první známky mého umění manifestace), vybrali mě do semifinálového kola v Brně a tak jsem se pustila do příprav a se skvělou náladou se Jaro 2000 stalo velmi zlomovým. V té době jsem také dokončovala večerní studium, abych si dodělala maturitu, jak maminka chtěla a tak se vše motalo dohromady – Práce knihařky, večerní studium ekonomiky, víkendové tancování a kroužky tance, do toho přípravy na soutěž…no kdo by se nezvencnul.
Samotná soutěž nastala a všechno to dění, reflektory, televize a vše kolem. Bylo to fascinující a rychlé, najednou bylo po všem a neúspěch se mi dostával pod kůži. Něco se ve mě zlomilo. Ta korupce, jak jsem si říkala vládla světem. Moje rodina, která tam byla, mě určitě podporovala, ale vlastně nic z toho už si nepamatuji. Potetovaná holka z malého města, co bych chtěla. Ale díky internátu v Brně jsem byla otrkaná a tak jsem myslím, víc než kdy jindy, začala žít podle toho co se zrovna dělo. Nazvala bych to, že jsem se spustila. Jako tanečnice se spoustou známých jsem se prostě stěhovala tam, kde mi bylo dobře a přiznávám, většinou za mužem….ale touha po tetování přetrvávala a tak po odstěhování z Uherského Hradiště do mého rodného města Šumperka jsem se znova nechala potetovat. Opět jsem jela do Zlína, ale bohužel už k jinému tatérovi, Bob totiž zanechal práce. O tom bychom si mohli povídat s mým milovaným jako bráškou Alešem, který byl můj blízký přítel a jediný, kterému jsem se tenkrát mohla svěřovat. Možná by to bylo na další kapitolu.
O rok později už jsem byla v Praze a opět kolotoč stěhování, mužů, akcí, zábavy, alkoholu a bůhví čeho ještě. Poznala jsem nové, opravdu zajímavé lidi. Tak třeba Jarda a časopis Report, všichni jej známe…tam jsem poprvé slyšela o festivalu s tetováním. Moje první Tattoo Convention z roku 2004 mě dostala do kolen. Díky Jardovi jsem byla přímo v epicentru dění mezi Tatéry a pořadateli z tehdejšího Redzone Tattoo v Karlových Varech. Ano, mnozí znáte Zolyho a Honzu. Tenkrát mě tetoval Zoly a na Honzíka jsem se koukala při práci. Pro mě to bylo vždy k narozeninám, kdy se festival konal a tak jsem si nechala postupně dělat velký projekt na záda. Netušila jsem, že jsou to moji budoucí učitelé a slovo dalo slovo a v roce 2007 jsem se dala dohromady s Honzou. O rok později jsem se stěhovala zase, a to k nám do Ostrova. (Ano, správně – rok 2008 – dohromady zase 1.ka nových začátků) Má záda byla více a více potetované, také jsme začali už s Honzou tetovat i nohu. Začala jsem také ale sledovat tuto práci z jiného úhlu pohledu. Koukat pod ruce tatérům je pro mě stále fascinující a nezapomenutelné. Slovo jako vrstvy kůže, pigment a také Aura, Energie, celistvost včetně správného vizuálu na těle…to jsem slyšela od kluků poprvé a také spoustu jiných věcí. Tenkrát mi začínaly docházet i další souvislosti.
Na konci roku 2010 se stala ale velká změna a já jsem musela opustit tehdejší zaměstnání v tiskárně, které jsem měla opravdu ráda. Ano, vyhoření se tomu říká a já musela odpočívat a nakonec jsem dostala možnost vyzkoušet to vše, v čem jsem žila – první piercing, strojek, barvy, adrenalin a tehdy jsem poznala, že je to opravdu láska na celý život. Začal tedy koloběh kurzů, nových informací a učení. Také nikdy nezapomenu na momenty, jako jsou diskuze v komíně (tak se jmenovala kuřárna ve studiu). Některé věci se ti prostě z hlavy nevykouří (jak vtiné sousloví). Blížil se rok 2012 – Nový věk Vodnáře – a jak běželo světem, také konec Mayského kalendáře. Co to je, říkala jsem si. To už se tenkrát u mě děly změny, nejen na profesní úrovni. Vše bylo rychlé a úžasné. Dělo se to samo. Pomalu jsem začala nabírat zkušenosti a v roce 2013 na podzim nám přišla do života fenečka jménem Miňonka – příběh vám taky povyprávím v dalším díle. Nešťastné náhody nám ale na vánoce změnily životy a jaro poté nám rozjasnila fenečka Pusinka, kterou už všichni znáte. Aby toho nebylo ale málo, v tom roce se nám do života vetřela taky Lež a ta měla krátké nohy, jak se říká a vše prasklo na začátku 2015. Tam přišlo mé poslední stěhování sem na staré náměstí v Ostrově a to nejdůležitější rozhodnutí mého života – začnu podnikat jako TATÉRKA A TAK SE TO STALO.
Díky krásné brigádě na horách jsem měla dost úžasné energie, ze které jsem mohla čerpat a také super známé, kteří mi pomohli s bydlením. V roce 2014 jsem se také seznámila s paní Janou Čekanovou, úžasnou lektorkou nejen v oblasti Energií a dozvídala jsem se informace, které pro mě dříve byly jako španělská vesnice. Vlastně na takové minikurzy, které Jana pořádala, na různá témata, mě sebou jednou vzala má úžasná kamarádka Veronika…..ale to už je na jiný DÍL a ano, bude hned po tomto.
Věřím, že jste se nenudili a těším se na vaše zprávy. Na čtenou Vaše Kateřina.